Práce s kovem

Většinou to bývá něco ze dřeva, ale občas i něco ze železa. Tu a tam je potřeba něco uchytit, něco musí někde držet a tu se ukazuje potřeba vlastnit doma závitník. Tento kus kovu asi běžně v paneláku v nářadí nemáte. To už se spíše nalezne v garážích po rodičích, kdy ještě otec trval na tom, že co si neudělá sám, stojí za zlámanou grešli.

Závitníků je spousta a spousta druhů a rozepisovat se o nich zde je zkrátka nemožné. Ovšem stručný přehled bychom si udělat mohli.

Takže v zásadě je dělíme na ruční a strojní. Ruční se upíná do vratidla a na třikrát řeže. Strojní zvládne vše najednou.

Proto se ruční závitník dělá ve třech kusech na jeden závit a mezi nejlepší patří asi závitníky Whitworth.

Proč zrovna ve třech kusech? Nu, nemusí to tak být vždy a v každém případě, ale všeobecně se to považuje za nejlepší řešení. První totiž udělá zhruba šedesát procent hrubého před řezání. Ten druhý dalších třicet procent a ten třetí dodělá zbytek a kalibruje. Tento postup je nejčastější a nejobvyklejší, ale jsou samozřejmě i jiné, ovšem těm se zde nebudeme věnovat.

Závitníky se vyrábějí z nejrůznějších materiálů, od těch obyčejných až po super tvrdé. Může to tedy být tak zvaná nástrojová ocel, nebo také slinutý karbid. Rozdíl je právě v tvrdosti materiálu.

Je samozřejmé, že jiných závitů, a to speciálních tímto nedosáhneme, ale na to jsou již určeny speciální nástroje a speciální postupy, které bychom doma v garáži asi nezvládli. Proto se držme těch obyčejných.

Pokud byste takové závitníky nutně potřebovali, tak si je na webu výše zvýrazněném můžete ihned prohlédnou a začít vybírat. Je jich zde dost a jsou přehledně seřazeny, takže nebude problém vybrat si ten, nebo lépe řečeno ty, které zrovna hledáte. Pak již jen postačí vybrané zboží uložit do košíku a klasicky dokončit objednávku. Vše vám pak bude doručeno až domů.